Thomas Reid 4. (Proč je filosofie „zdravého rozumu“ problematická)
I když jsem už napsal, že Thomas Reid je poměrně zapomenutým filosofem, tak jedna z mála věcí, která se o něm hodně ví je, že byl filosofem tzv. „zdravého rozumu“ (v českých publikacích se většinou nepřekládá a používá se originální pojem „common sense“). Jenže tato filosofie je problematická a mnozí autoři se podle mého mínění právem domnívají, že Reid argumentuje poněkud zmateně.
Filosofie zdravého rozumu samozřejmě není to, čemu se říká „zdravý selský rozum“, tedy například rčení o kovářově kobyle, co chodí bosa nebo o nechválení dne před večerem a podobně. Filosofie zdravého rozumu je filosofickým přístupem, který se odvolává na přirozené lidské schopnosti a vymezuje se proti všemožným umělým spekulacím a konstrukcím.
Reid sám tuto filosofii popisuje takto: „Rozumu připisujeme dva úkoly nebo dva stupně. Prvním je posuzovat věci samozřejmé; druhým je vyvozovat závěry, které samozřejmé nejsou z těch, které takové jsou.“ Filosofie zdravého rozumu je tak vlastně samotným rozumem, kterým samozřejmé věci kolem nás nelze vyhodnotit jinak, než správně. Je tráva zelená? Kdo by o tom pochyboval? Poznáváme smysly? No samozřejmě, jak jinak. Jenomže …
Ale než se dostaneme k námitkám, které nás asi všechny teď napadají (například, že zdravý rozum přece dá, že Země je placatá a ne kulatá), sledujme Reida dále. Tvrdí totiž, že náš úsudek něco zakládá na argumentech a něco hodnotí intuitivně. Naše posuzování stojí na důkazech, které se nám v daném čase nabízejí. A změní se, když se dozvíme nová fakta. (Země tedy není placatá, ale kulatá, najednou to sám zdravý rozum říká, protože víme víc o vesmíru).
A Reid jde ještě dál. Prohlašuje, že jsou zde ale ještě další skutečnosti, které nejsou odvozovány od jiných, protože jsou pravdivé samy o sobě, Reidovými slovy „mají světlo pravdy samy v sobě“.
A tady je mnohem větší problém než s placatou Zemí. Jak mohu rozeznat, že samozřejmé skutečnosti mají světlo pravdy samy v sobě, když poznání je podle Reida závislé na smyslech a na paměti? Poznat, že jsou pravdivé ve shodě s jejich „světlem pravdy“ bych mohl jedině skrze nějakou vrozenou schopnost. Kde se ve mně ale vzala? Podle Reida ji do nás vložil Stvořitel. Dejme tomu. Ale jak mám vědět, že tuto schopnost využívám správně? „Když je to v souladu se zdravým rozumem, což se pozná tak, že s tím musí souhlasit každý rozumný člověk,“ uzavírá Reid, a má hotovo. Ovšem my tak úplně ne. Z toho, co Reid tvrdí, totiž mimo jiné vyplývá, že se o pravdě hlasuje. A to je problém, na který upozornil slavný Immanuel Kant.
Immanuel Kant zřejmě Thomase Reida nemusel. Nebylo to zřejmě nic osobního, ale s tím, jak Reid používal svou filosofii zdravého rozumu, prostě souhlasit nemohl. Ne, že by snad Kant měl něco proti zdravému rozumu. Naopak, považoval ho za velký dar, který je pro život důležitý. Ovšem nesouhlasil s tím, když se na něho někdo (Reid) odvolával jako na konečnou autoritu, která měla všechno rozhodnout. A proto se k tomu také břitce vyjádřil: „Odvolávat se na zdravý lidský rozum, když nahlédnutí a věda jsou v koncích, tehdy a ne dříve, to je jeden ze subtilních výmyslů novější doby, jehož pomocí se může i ten nejpustší žvanil klidně měřit s tou nejdůkladnější hlavou a v tomto zápolení obstát. Dokud si však člověk uchová ještě malý zbytek jasné mysli, bude se mít jaksepatří na pozoru, aby sahal po tomto prostředku z nouze. A posvítíme-li si na věc blíže, shledáme, že tato apelace neznamená nic jiného než dovolávat se mínění davu – pochvalného potlesku, při kterém se filosof červená, ale populární šprýmař triumfuje a vypíná se.“
A je třeba uznat, že přes všechny sympatie k Reidovi, Kant měl a má pravdu. (Připomeňme si, že Reid prohlašoval tvrzení za správné, když je v souladu se zdravým rozumem. No a to se podle něho pozná tak, že s tím musí souhlasit každý rozumný člověk. Čili opravdu mínění davu, byť davu rozumných lidí. Jenže kdo stanoví, kdo je vlastně rozumný…?)
Druhá námitka proti Reidově filosofii „common sense“ je, že vlastně argumentuje způsobem, kterému se někdy říká „definice kruhem“. Což vypadá například takto: Jestliže je všeobecně přijímané, že Bůh exisuje, je to pravda. A pravda je to to proto, protože je to všeobecně přijímané! Jenže v ateistické společnosti, kterou Reid neznal, je to přece přesně naopak! (Například kdysi mezi mými spolužáky na Základní devítileté škole byla víra v Boha považována za blud a předsudek, protože to přece je jasné, že Bůh není).
Někdo by sice mohl říct, že Reid tím, že tvrdí, že máme vrozenou schopnost rozeznat pravdu od lži, se z definice kruhem dostává. Ale už je na každém z nás, jestli přijmeme, že je dostatečně silný argument to, když někdo něco tvrdí bez dalších důkazů.
Každopádně pro konzervativní severoamerickou protestantskou společnost byly Reidovy argumenty (na rozdíl od Evropy ovlivněné více Kantem) dostatečné. A protože tamní zbožní křesťasné nabyli přesvědčení, že Reid dostatečně vyvrátil všechny Humovy skeptické názory, Reidova filosofie zdravého rozumu se stala jedním ze základů, na kterém konstruovali svůj pohled na svět.
A je třeba dodat, že křesťanští fundamentalisté tak činí dodnes.