Jeho velkými vědeckými vzory byly Isaac Newton a Francis Bacon. (K Baconovi někdy příště, protože bez pochopení jeho díla by nám uniklo hodně podstatného. Sira Isaaca známe víc, minimálně protože jeho zákon jsme se ve fyzice učili všichni). Od Bacona Reid převzal metodu práce, od Newtona si pak přisvojil zásadu, že věda je tady od toho, aby objevovala zákony přírody. A stejně jako se Newton řídil při zkoumání gravitace nebo vlastností světla zdravým rozumem (k tomuto pojmu se ještě budeme hodně vracet), řídila se jím i Reidova filosofie.

Reid si však byl dobře vědomý zásadního problému, který omezuje každého, kdo se zabývá lidským myšlením. Anatomové, kteří zkoumají mozek po biologické stránce, ho mohou rozřezat, popsat a porovnat s jiným rozřezaným mozkem a pak třeba i s mozkem opice a žáby a mravence (pokud má mravenec mozek), a své pozorování pak objektivně popsat.  Ovšem vědci, kteří se zabývají obsahem mysli (což jsou dnes psychologové, filosofové, sociologové a další) můžou zkoumat pouze svoje vlastní přemýšlení, protože ostatním lidem do hlavy nevidí. Druhé lidi můžou jenom pozorovat, jejich chování vyhodnocovat a na tomto základě docházet k nějakým závěrům, které ale stejně nikdy neplatí na všechny lidi.

Tato nemožnost objektivně zkoumat mysl druhých lidí vedla Reida k závěru, že lidský rozum nemůže vysvětlit základní fungování lidské mysli. „Přírodovědci odhalili svým velkým úsilím při sledování běhu přírody mnoho z jejich zákonů a velmi obratně je aplikovali na mnohé fenomény; ale nikdy neobjevili příčinu, která za těmito fenomény stojí; a každý, kdo skutečně něco ví o principech přírodovědy, nic takového nepředstírá,“ napsal k tomu.

V souladu s Newtonem tak filosofii vymezil místo, kdy může pouze objevovat zákony a zákony, které umožnují tyto zákony a pak zase zákony, které… a to prakticky do nekonečna. Pokud ale jde o poznání skutečných příčin věcí, tak byl takovým skeptikem, že Hume zdaleka tak skeptický nebyl.

Navzdory tomu ale zároveň věřil, že „filosof přesto touží poznat, jak se věci udály, objasnit je nebo objevit jejich příčiny. Tato chtivost poznat příčiny věcí je rodičem veškeré filosofie, pravdivé i falešné. Lidé se spekulativním duchem prožívají z tohoto poznání štěstí.“ A Reid byl člověk spekulativního ducha, který po tomto štěstí toužil. Proto ho jeho skepse nevedla k nějakému cynismu, ale paradoxně u něj probouzela zbožnost: „V divadle přírody sledujeme mnoho jednání, která vyžadují nějakého hybatele, obdařeného aktivní schopností, ale ten je skryt za scénou, ať už jím je sama Nejvyšší příčina, nebo podřízená příčina či příčiny. Pokud podřízené příčiny využívá Všemohoucí, bez ohledu na to, jaká je jejich přirozenost, počet nebo funkce, tak to vše je bezpochyby z dobrých důvodů skryté lidskému zraku.“

A tak dochází k jednomu z klíčových východisek své filosofie, které zřejmě později tak oslovilo severoamerické konzervativní křesťany: „Schopnosti a moc člověka jsou založeny na Bohu a na přírodních zákonech, které ustanovil pro jeho existenci, jeho rozvoj a jeho vzdělávání.“

Reid totiž cítí, že navzdory vší skepsi o poznání skutečných příčin, může klást dvě zásadní otázky, na které pak celým svým dílem odpovídá:

1)                    Jak je to možné, že naše mysl chápe vnější předměty, děje a události tak, že jsme schopni o nich přemýšlet a hovořit?

2)                     Co je příčinou toho, že si na tyto vnější předměty vytváříme i vlastní názory?