Thomas Reid 1.
Jméno Thomas Reid dnes lidem moc neříká. A není se co divit, protože se narodil v roce 1710 ve Skotsku a na středoevropských školách se o něm příliš neučí. Přesto Reidovy myšlenky oslovily v 18. a 19. století prakticky celou Severní Ameriku a stály u počátku proudu, kterému se dodnes říká křesťanský fundamentalismus. Je to myšlenkový směr, který stále významně hýbá nejen Amerikou, ovlivňuje politické myšlení i řadu u nás známých křesťanských církví, jako jsou batisté, charismatické církve nebo adventisté sedmého dne.
Thomas Reid dokončil v roce 1737 univerzitu v Aberdeenu a nastoupil jako protestanstský farář v nedalekém městečku New Machar. Ne vlastní vinou ale přišel do složité situace farnosti a tak ho na počátku dokonce při kázání musela hlídat ozbrojená stráž. Ale protože byl člověk velmi hodný a mírný, časem se mu farníky podařilo získat na svou stranu.
Ovšem jeho životní zaměření bylo jiné, a tak místo faráře po čase opustil, a stal se profesorem filosofie v Kings College v Aberdeenu. Později pak vystřídal Adama Smitha na místě profesora morální filosofie na univerzitě v Glasgow. Než v roce 1796 zemřel, napsal svá stěžejní díla An Inquiry into the Human Mind z roku 1764, Essays on the Intellectual Powers of Man z roku 1785 a Essays on the Active Powers of Man z roku 1788.
Zabývat se v jeho době filosofií bylo dobrodružné, protože ta prožívala velký obrat, ve kterém hráli hlavní roli filosofové Descartes, Locke, Berkeley a Hume. John Locke popsal lidskou mysl jako nepopsaný bílý list papíru, kdy nic není vrozeno a všechno pochází pouze ze zkušeností. Anglikánský biskup George Berkeley Lockovo toto učení dotáhl ještě dál a dospěl k originálnímu závěru, že neexistuje nic. A to, co vidíme, je ve skutečnosti pouze v naší mysli. A na otázku, jak je tedy možné, že vidíme stejné věci, odpovídal – všechno pochází od Boha, který všem lidem dává stejné představy, protože je neměnný.
Na Johna Locka také navázal David Hume, který zase tvrdil, že svět je pouhým plynutím dojmů. Ty vyvstávají nahodile a jestliže si myslíme, že na sebe nějak navazují nebo spolu souvisí, tak to je jenom proto, že s tím už máme takovou zkušenost. No a na jejím základě si říkáme, že když tomu tak bylo, bude tak tomu i nadále. To ale podle Huma vůbec nemusí být pravda.
Thomas Reid byl původně Lockovým stoupencem a dokonce se přiznal, že v mládí věřil i celému Berkeleyho systému. Ovšem všechno se v něm zlomilo, když si přečetl závěry díla Davida Huma, které zásadně odmítl. To, že nejde dokázat žádná souvislost mezi příčinou a následkem, a tedy vlastně nejde dokázat vůbec nic, bylo pro něj totiž v konečném důsledku vlastně zpochybněním Boží existence.
Proto, když chceme Thomasi Reidovi porozumět, musíme si uvědomit, že v podstatě celý svůj filosofický život a dílo zasvětil dokazování toho, že podle zásad zdravého rozumu se Hume, Berkeley, Locke a Descartes mýlili.
Bylo to pro něj osobně nepříjemné, protože si Huma velmi vážil. Humovy závěry ale přijmout nemohl, a tak se snažil najít v nich nějakou chybu. Ovšem to se mu nepodařilo. Přemýšlel tedy, jak je vůbec možné, že někdo může dojít správným postupem k chybným závěrům (což je pro mnohé současné debaty stále velmi aktuální otázka). Reid na ni dal logickou odpověď – je to možné tehdy, pokud vychází ze špatných předpokladů. Jaké to byly předpoklady?
Reid byl přesvědčen, že Humeovy východiska spočívají na hypotéze, která je velmi stará, ale pro kterou neviděl žádný důkaz – totiž, že věci kolem sebe nevnímáme přímo, protože základem našeho vnímání nejsou smysly, ale ideje. Poukazoval na to, že když běžný člověk vidí nějaký předmět, třeba židli, nemá s tím žádný problém a je mu jasné, že židli vnímá přímo. Ovšem filosof to vidí složitěji, protože nevěří, že vnímá přímo židli, ale je přesvědčen, že vnímá její ideu. Ve své knize „Essays on the Intellectual Powers of Man“ to popsal takto:
„Proto když v běžném jazyce řekneme, že máme ideu něčeho, nemyslíme tím výrazem nic jiného, než že na něco myslíme. Pro řadového člověka to znamená, že je zde mysl, která přemýšlí, potom je tu samotné přemýšlení, a nakonec objekt, o kterém přemýšlí. Ale filosof (cesty idejí) vedle těchto tří prvků předpokládá ještě čtvrtý – důvtipný – ideu, která je bezprostředním objektem.“
Konkrétní předmět tedy rozpoznáváme tak, že na něho aplikujeme jeho ideu. A tím, že „cestu idejí“, která je odvozená od Descarta a Locka, a na kterou navazovali Berkeley a Hume, považoval za vedoucí k naprostému skepticismu, vytyčil si jako svůj úkol postavit filosofii místo toho nový základ.
Jak na to šel? O tom příště.